Popis produktu

Million Dollar Hotel (2000)

Žánr: tragikomedie
Země: Německo / Spojené státy americké
Premiéra v ČR: 9/2000        
Délka: 122 min.
Mezi chvílí, kdy mladík Tom Tom skočí ze střechy kdysi slavného losangeleského hotelu, a okamžikem, kdy dole dopadne na tvrdý asfalt, se mu před očima odehraje celý život. Skutečný život totiž může trvat jen čtrnáct dní a to kolem může tvořit jen nedůležitou poznámku pod čarou. Před dvěma týdny z téže střechy skočil (nebo byl shozen?) jiný obyvatel hotelu - Izzy. Protože byl ovšem synem bohatého magnáta, přichází do omšelého hotelu obývalého ztroskotanci a cvoky velmi zvláštní agent FBI Skinner, aby vypátral okolnosti jeho smrti. Pátrání - spíš než by odhalovalo pravdu - skládá dohromady mozaiku života místních osamělých a podivných outsiderů. Skinner ovšem také způsobí, že zavřená dívka Eloise si konečně všimne Tom Toma, který ji miluje. Tom Tomův hlas nás vede vyprávěním, stejně tak ovšem skutečným hrdinou příběhu může být Skinner, režisér filmu Wim Wenders, divák nebo dokonce sám hotel. Zahajovací snímek letošního MFF v Berlíně, který nakonec získal Stříbrného medvěda, je z rodu příběhů vyhrazujících svému publiku prostor k nadechnutí i k přemýšlení. Každopádně však spojuje - podobně jako kamera v úvodu líbezné mraky a syrově skutečnou ulici - sféru "uměleckého" filmu s popkulturním prostorem. Podobně jako budou na von Trierův Tanec ve tmě chodit fanoušci Björk, vyhledají nejspíš The Million Dollar Hotel obdivovatelé Bona. Text, který zpěvák skupiny U2 napsal podle svého námětu společně s Nicholasem Kleinem, zaujal Wima Wenderse natolik, že se rozhodl ujmout se režie filmu. Bono se do realizovaného projektu promítl nejen jako spoluproducent a představitel jedné z drobných rolí, ale také jako spoluautor nervní a melancholické hudební linie. Ta se (jako u Wenderse tak často) výrazně podílí na snově melancholické atmosféře. Také většina postav je přímo svázána s hudbou a s hudebností: dětinský "mim" Tom Tom se pohybuje prostorem zmítán vlastním neslyšným rytmem a autisticky náměsíčná Eloise se jím zase probíjí, jako by hledala záchytnou melodii. Strohý Skinner (vynikající Mel Gibson) jako by sledoval vlastní úsporný robotický tep a jedna z nejlepších vedlejších postav - "pátý Beatle" Dixie v podání fenomenálního Petera Stormarea - vyluzuje melodie přímo v obraze. Tato všeobjímající "hudebnost" podporuje odhmotněnou podobu vyprávění. I když Wendersovi z finančních důvodů nevyšel nápad posunout Bonův příběh do budoucnosti, výsledek stejně působí snově futuristickým dojmem. Podstatou kouzla, které ovšem není dostupné hollywoodským sci-fi řemeslníkům, je zvolený úhel pohledu - odpoutané, jakoby snové vidění, které jako by občas šťastně zahrnovalo "poloviditelné" jevy - emoce, rytmus, prostě vnitřní život věcí. Tom Tom nepadá, ale letí, a v trvání tohoto pohybu je skryto kouzlo věčnosti.